Vaškův příběh

Vašek Augusta ve volném čase

Jméno a příjmení: Václav Augusta

Datum narození: 30. 1. 1979

Trvalé bydliště: Mohylová 109, 312 00 Plzeň

E-mail: augusta.v@seznam.cz

Telefon: 731 104 665 (manželka)

 

V Plzni 15. 6. 2011

Dobrý den,

Jmenuji se Václav Augusta a po úrazu, který se mi stal 12. 6. 2010 jsme zůstal na invalidním vozíku jako kvadruplegik. Úraz, jak to v těchto případech většinou bývá, se stal nešťastnou náhodou, kdy jsem uklouzl na rozbředlém břehu řeky a upadl na hladinu.

Václav Augusta s maskotem závodu Jabkoty's Mile 2011

První dva měsíce po úrazu lékaři ve FN Plzeň nevěřili, že by se můj zdravotní stav mohl výrazně zlepšit. Po přesunu na Spinální jednotku FN Motol mi začala intenzivní rehabilitace, která pokračovala dalších pět měsíců v RÚ Kladruby. Postupně přicházely drobné úspěchy v pohybech pravé ruky. Dnes se dokáži se speciální pomůckou sám najíst, psát a malovat. Aktivní pohyb na pravé ruce je jen po zápěstí, prsty jsou však aktivně nehybné. Pohyb na levé ruce byl ještě nedávno jen v rameni. Ostatní části těla jsou téměř plegické.

Z výše uvedených řádků je zřejmé, že jsem tedy zatím plně závislý na pomoci druhých osob.  Samostatně jsem byl schopen se v RÚ Kladruby pohybovat pouze za pomoci elektrického vozíku, na který mi ale museli stejně pomoci ošetřující nebo kamarádi..

Dne 17. 3. 2011 jsem byl propuštěn do domácího ošetřování bez veškerých, i základních, pomůcek, polohovací postele a bez elektrického vozíku. V současné době jsme snad už překonali nejhorší a  mám již vyhovující postel a alespoň pomůcku do vany.

Mechanický vozík jsem si bohužel musel zakoupit sám. Vzhledem k mojí výšce 198 cmpotřebuji nestandardní velikost vozíku. Sám jsem si proto s firmou Otto Bock domluvil výrobu mechanického vozíku na míru. Touto cestou bych firmě chtěl ještě jednou poděkovat za vstřícný přístup. Díky kamarádovi Jirkovi a nadaci O2 se mi podařilo získat příspěvek na mechanický vozík.

Od pojišťovny jsem dostal elektrický vozík až na začátku června. S novým vozíkem mám ale drobné potíže, abych se vešel do panelákového výtahu, který se před rokem rekonstruoval. Zatím také nemáme vybudovaný bezbariérový přístup do panelového domu, kde bydlím, tak moji rodinní příslušníci každý den překonávají dva schody na cestě za mojí rehabilitací a lékaři.

Po návratu z RÚ Kladruby jsem chtěl pokračovat v další intenzivní rehabilitaci v Plzni. V té době jsem už měl doma starší MOTOmed, který jsem si sám zakoupil, abych mohl cvičit, když jsem přijel na víkend z Kladrub. Paní doktorka – neuroložka mi napsala doporučení na rehabilitace ve Fakultní nemocnici. V rehabilitaci mi šlo hlavně o vertikalizaci a rehabilitaci za pomoci přístrojů, které nelze v domácím prostředí panelákového bytu využít.

Bohužel mi bylo řečeno jednou nejmenovanou lékařkou z Oddělení rehabilitací, že pokud mi nepomohli v Kladrubech, tak další rehabilitace ve FN Plzeň mi nepomohou. Doporučila mi, ať se raději smířím se svým postižením.

Václav Augusta při hře boccia

Vzhledem k tomu, že jsem mladý člověk, mám milující a nadmíru obětavou ženu, s kterou chceme dál žít „normální“ život, se se svým postižením smířit nehodlám. Nejraději bych se hned vrátil do své práce a k ostatním předúrazovým aktivitám, ale zatím mi to zdravotní stav neumožňuje. Po celou dobu rehabilitace mě svými návštěvami podporují kolegové a přátelé, kteří se také těší na můj brzký návrat.

Pro maximální zkrácení tohoto času jsem se rozhodl zakoupit si repasovaný vertikalizační stůl domů. V bytě jsme předělali třetí pokoj na „tělocvičnu“, kde pravidelně cvičím na MOTOmedu, Terapi masteru a trénuji stoj na vertikalizačním stole. Všechny tyto přístroje jsme si doposud hradili z vlastních zdrojů.

První  intenzivní rehabilitace v Centru Paraple, přinesla své ovoce – v květnu 2010 se  v mojí levé ruce objevila aktivita. Bohužel nedokážu dost dobře popsat ten nádherný pocit, když vidíte jak ruka, která byla téměř rok nehybná, udělá ten vytoužený pohyb. Kdybych dal na slova nejmenované lékařky, tak bych levou rukou nehýbal nikdy.

Vystudoval jsem učební obor Kuchař pro přípravu jídel před hostem a maturitu si dodělal na nástavbě na Hotelové škole v Plzni. Jako kuchař, později šéfkuchař a provozní jsem pracoval na hotelích na Šumavě. Před sedmi lety jsem odešel do Plzně, kde jsem pracoval jako kuchař v restauracích při golfových klubech u Plzně a Karlových Varech. Poslední rok jsem pracoval u jedné renomované stavební firmy v Plzni, jako provozní závodní jídelny, kterou jsem pomohl zařídit a uvést do provozu. Zmiňovaná práce mě baví a dělala v minulosti můj život o něco smysluplnější.

Celý svůj život jsem aktivní sportovec, účastnil jsem se triatlonových závodů, hrál florbal, lyžoval atd. O sport neztrácím zájem ani v současné době, i když teď jsem nyní sportovec více duší, než tělem. Mým snem, ale i cílem (doufám, že brzy reálným) je rozhýbat ruce natolik, abych se uvezl na handbiku a pokud to bude v Plzni možné, rád bych aktivně na elektrickém vozíku hrál florbal.

Jsem skoro pět let ženatý a se svojí ženou bychom chtěli mít v budoucnu potomky. Mám širokou rodinu a přátele, kteří výborně spolupracují na zajištění péče a vyplnění mého volného času.

nastrahy_sumavyI přes můj nelehký osud neztrácím optimismus. Od doby svého úrazu se mi potvrdila  odvěká pravda, že špatné může být i pro něco dobré. V kladrubském rehabilitačním ústavu jsem se opět vrátil ke své zálibě – malování, na které jsem v posledních letech pro pracovní povinnosti neměl čas.

Sílu a víru v lepší zítřky mi dávají  příběhy některých mých kamarádů a přátel, kteří si prošli  něčím podobným a svou vůlí a pílí v rehabilitaci docílili zlepšení svého zdravotního stavu nebo i úplného vyléčení. Je škoda, že o jejich osudu se tak málo ví.

Cesta je přede mnou ještě dlouhá, to vím. Ale s pomocí přátel a kamarádů, kteří při mně stojí v časech lepších i horších, je o mnoho snazší. Mohu-li Vás na závěr o něco požádat – přejte mi dostatek odhodlání, výdrže a síly na cestě k mému vytouženému cíli.

 S úctou Václav Augusta